Když tě druzí vidí jen jedním pohledem. O křivdě, vysoké citlivosti a daru širšího vnímání
Představ si, že je toho na tebe opravdu hodně.
Že jsi uvízla v prostoru, ve kterém se neustále střídá pocit: Je toho hodně. A já mám málo.
Hodně tlaku na výkon, hodně očekávání, srovnávání, hodnocení a fyzického vypětí. A málo času, málo pochopení, málo prostoru se nadechnout a vyjádřit, co se skutečně děje uvnitř tebe.
Možná tenhle pocit znáš.
A možná se někdy ptáš, kde se to v člověku vlastně bere.
U vysoce citlivých lidí může podobný vzorec vzniknout už v dětství. Někdy stačí jedna výrazná zkušenost, náhlá křivda nebo situace, ve které dítě zažije, že není přijímané takové, jaké je.
Vzniká touha zapadnout. Být součástí ostatních. Být dost dobrá. A někde pod tím se může usadit i zášť, smutek a osamělost z pocitu, že mě druzí vlastně nevidí.
Časem si člověk vytvoří vlastního vnitřního kritika. Ten začne obracet všechno proti němu samotnému.
Co jsem zase udělala špatně?
Proč nejsem jako ostatní?
Proč mi to nejde?
Co musím ještě zvládnout, abych byla dost dobrá?
A tak se z původní zkušenosti postupně stává vnitřní svět nedostatku.
Co vlastně citlivého člověka tolik zraňuje?
Při včerejší konstelaci jsem si uvědomila jednu zajímavou souvislost, kterou bych chtěla sdílet.
Možná ji znáš také.
Představ si člověka, který vnímá svět ve velmi širokých souvislostech. Jako kdyby každou vteřinu sledoval tisíce různých drah, vztahů, emocí a významů, které se vzájemně ovlivňují a zapadají do celého systému.
Nevnímá jen to, co se stalo. Vnímá také, proč se to stalo, co tomu předcházelo, jak se u toho cítí ostatní, jaké jsou jejich motivace a co všechno může daná situace znamenat.
A teď si představ, že takový člověk narazí na někoho, kdo se na něj podívá úplně jiným způsobem.
„Neumíš pravopis.“
„Jsi hloupá.“
„Proč to děláš takhle?“
„Jsi normální?“
Pro toho druhého to může být jen jedna poznámka. Jedna konkrétní reakce na něco, co se nepovedlo.
Ale pro citlivého člověka může být zásadní něco úplně jiného.
Nezraňuje ho pouze to, co druhý řekl. Zraňuje ho, že ho druhý vidí jen skrze jednu jedinou věc.
Že nevnímá celý jeho kontext. Jeho schopnosti, hodnoty, snahu, citlivost, vztahy, všechno ostatní, co tvoří jeho osobnost.
Jako kdyby někdo vzal tisíce barev a celý obraz člověka zredukoval na jedinou černou tečku.
A právě to může být velmi bolestivé.
Zvlášť když se to děje dítěti, které ještě nemá dostatečnou vnitřní oporu, aby si dokázalo říct: To, že mi nejde jedna věc, neznamená, že jsem špatná.
Dítě si totiž často nevezme jen informaci o tom, co nezvládlo.
Vezme si ji osobně.
A začne se snažit být lepší. Výkonnější. Bezchybná. Začne se srovnávat s ostatními a dokazovat, že také někam patří.
Vzniká vnitřní bublina nedostatku.
Musím to zvládnout.
Musím být jako ostatní.
Musím dokázat, že na to mám.
Nesmím udělat chybu.
A paradoxně právě snaha být dost dobrá může člověka postupně odpojit od toho, co je na něm přirozeně silné.
Když se dar širšího vnímání stane zdrojem utrpení
Možná se to děje častěji, než si myslíme.
Možná to také častěji vnímám proto, že ke mně přicházejí právě lidé, kteří podobnou zkušenost prožili. A možná proto, že sama znám velmi dobře tenhle vnitřní svět.
Co jsem si ale začala uvědomovat díky moderní energetické medicíně, je úplně jiný pohled na vlastní citlivost.
Co když moje citlivost není problém, který musím celý život napravovat? Co když je to dar, se kterým se teprve potřebuji naučit zacházet?
Co když nemusím neustále předpokládat, že ostatní vnímají svět stejně jako já?
A co když naopak nemusím očekávat, že všichni uvidí tolik souvislostí, kolik jich vidím já?
Tohle poznání pro mě znamenalo velkou změnu.
Nejde o to považovat se za někoho, kdo má vyšší vědomí než ostatní. Ani o to vytvářet si z vlastní citlivosti další identitu, na kterou můžu být pyšná.
Právě naopak.
Jde o ztišení ega, opuštění potřeby být pochopená za každou cenu a přijetí toho, že každý člověk vnímá svět ze svého vlastního místa.
Nemusím druhému dokazovat, že jeho pohled je příliš úzký. Nemusím ho přesvědčovat, aby viděl všechno, co vidím já.
A především nemusím jeho omezený pohled přijmout jako pravdu o sobě.
Z křivdy do prostoru, kde už se nemusím obhajovat
V energetické medicíně mě fascinuje možnost podívat se na staré zkušenosti z úplně jiné úrovně vnímání.
Neznamená to popřít, co se stalo. Ani si namlouvat, že křivda neexistovala.
Znamená to přestat žít uvnitř jejího příběhu.
Představit si prostor, ve kterém už nepotřebuji neustále dokazovat svou hodnotu. Kde nemusím být lepší, výkonnější ani dokonalejší, abych měla právo být součástí.
Kde mám odvahu vidět věci jasněji. Kde dokážu vnímat druhé s větším pochopením, aniž bych přitom opouštěla sama sebe.
Kde se moje citlivost nemusí měnit v neustálé přemýšlení, co si o mně kdo myslí.
Nemyslím si, že to mám dokonale zvládnuté. Ani že už mě nic nezraní.
Ale rozhodně se mi v tomhle novém způsobu vnímání žije lépe.
Učím se rozlišovat, co je skutečně moje a co patří druhým. Co je moje hodnota a co je jen jejich pohled. Kde je potřeba něco změnit a kde už se nemusím dál snažit.
A možná právě to je pro mě jedna z největších změn.
Nemusím se zmenšovat, abych zapadla do světa, který mě nevidí celou. A nemusím ani očekávat, že mě každý uvidí takovou, jaká jsem.
Můžu zůstat sama sebou.
Se svou citlivostí, se svým širokým vnímáním, se svými chybami i schopnostmi.
A nemusím se za to omlouvat.
A co ty?
Kdo mě ještě nezná, jsem Bedřiška Žufanová a jsem koučka, NLP master a moderní šamanka v jedné osobě, což znamená, že propojuji racionální a spirituální svět v jeden celek. Nejraději identifikuji toxické energie a pomáhám uvolňovat přesvědčení, která ženy brzdí od spokojenosti. Spokojená chce být žena na mateřské, podnikatelka i vysoce postavená manažerka. Jsem autorkou projektů Podnikej a žij, Non toxic byznys a Zbav svou duši jedů (bývalé Být sama sebou).
