Pořád na sobě makám, tak proč to nefunguje

Pokud jste člověk, který na sobě pracuje, už jste asi slyšeli o tom, že je dobré mít (nebo nemít, podle teorie) cíle, přání, záměry.

Přiznám se, že zrovna tento výraz – pracovat na sobě nemám moc ráda, protože těžce připomíná výkon – dřinu. Musím dřít, ale stejně nikdy není hotovo. Jsou to takové podobné programy, jako: Mít chalupu, znamená mít pr… v kalupu. Někdo to má velmi silně nastavené, že světlo přichází až z temnoty. Za sebe cítím, že spousty duševních nuancí se dá zachytit v radosti a lásce. Myslím tím vědomí lásky a radosti.

Některé záměry, přání a cíle v našem životě usilovně zkoušíme naplnit, ale realita je nakonec jiná. Co se to tedy děje? Jak funguje naše mysl, pracuje pro nás nebo proti nám?

Do toho všeho vstupují nevědomé obsahy individuální i kolektivní. Pojďme se podívat na některá úskalí tzv. práce s myslí. Znáte ty rady, postav se před zrcadlo a říkej si, jsem krásná a štíhlá. Vy tam stojíte, vidíte všechny ty faldy a připadáte si fakt hnusná. Nebo opakuj si: Jsem bohatá, žiji v hojnosti. A prachy nikde, nakupuji, abych přitáhla peníze. Ano, to taky v knihách píší. Ale moje peníze jen ubývají a ubývají a o přitažlivosti nemůže být ani řeč.

Přesto znáte lidi, kterým to funguje. Peníze jim tak nějak přichází sami, žijí v hojnosti, mohou sníst, co chtějí, partner je na ně hodný…Jejich mysl pracuje pro ně, jsou v souladu a proto je naprostá samozřejmost, že jim spokojený život funguje, tak lehce. Vypadá to jako kdyby sám od sebe.

Takže to nějak fungovat musí? Zapomeňte na štěstí, genetiku, náhodu… Tvůrcem je každý sám sobě. Není třeba se teď hnát  na další seminář, číst další knihu. Akorát jste z toho utahaní, funguje to pár dní a pak znovu.  Hvězda na chvilku září, ale pak jakoby zas zhasla. Říkám tomu konzumní osobnostní rozvoj. Pojďme zabývat tím skutečným, který vychází z Vás. Z pozice, kdy jste SAMI SEBOUVětší podrobnosti ve skupině.

Jak to tedy, že někomu to funguje a jinému ne?

Je to taková past do které nás dostane naše vlastní mysl. Ano máme nějaké zkušenosti, okolnosti z dětství. Ale teď už jsme velký a máme možnost být OBĚŤ NEBO TVŮRCE.

Už jako mladá holka, jsem se usilovně snažila mít se ráda. Studovala jsem psychologii a bylo naprosto jasné, že mít se ráda je důležité, všechno je přece o sebevědomí. Tak usilovně jsem se snažila. Nicméně výsledek byl, že jsem se tak neohleduplně snažila se mít ráda, že se spíš prohlubovala nenávist sama k sobě. Tlačila jsem na sebe.

Člověk se chytne do pasti vlastního konceptu myšlení a úrovně vědomí ve které se nachází. Jsme plní nejrůznějších přesvědčení, která jsou nesmírně mocná, ovládají většinu našeho konání, chování, komunikace i cítění. Začarovaný kruh, jak z něho ale ven?

  1.  Nejprve přesvědčení, která nám škodí začněme vnímat.
  2. Pak je můžeme přenastavit podle naší současné potřeby.

Na co zaměřím pozornost, to se mi děje

Vraťme se do příběhu: Musíš se mít ráda, musíš si věřit. Tyto věty vytváří v podstatě pouze tlak, protože mysl vytahuje z nevědomé části přesvědčení jako například: Když nebudu hodná a všem nevyhovím, nikdo mě nebude mít rád. Když mě nikdo nebude mít rád, zůstanu na tomhle světě sama a umřu. Když si dupnu a vyvolám konflikt, druhý mě odsoudí a nebude mě mít nikdo rád…a tak pořád dokola. Jde o vědomé pole strachu. Z tohoto pole se opravdu blbě tvoří sebeláska. Pro začátek to bude chtít, identifikovat strach, jaká je jeho příčina, kdy vznikl a  přepsat vědomě tuto energii.

Když si představíte, že vědomí tvoří 12 % naší mysli a podvědomí až 88 %, pochopíme, jaká síla se nachází právě v přesvědčeních, která máme hluboko zarytá v podvědomí a vůbec o nich nemusíme vědět.

Vědomá mysl tvoří rozhodnutí během každodenních aktivit. Posílá programy podvědomé mysli, aby vykonaly  úkoly a pozoruje, jak fungují a pak se rozhoduje co dál. Přesvědčení, která má vědomá mysl, ale neodpovídají přesvědčením nevědomé mysli. Vědomá mysl je ta, která se rozhoduje, jestli to je dobře či špatně. Nevědomá mysl obsahuje všechny naše vzpomínky, zvyky, přesvědčení, povahové rysy, vnímání sebe sama. Řídí autonomní tělesné funkce. Slouží jako úložiště informací, ale i vykonává úkoly jako třeba udržování chodu srdce.  (Vianna Stibal)

Z čeho to mám tedy strach? A co s ním?

Co nejhoršího se může stát, když si prosadím svou hranici a nikdo mě nebude rád?  Strach ze samoty, strach z vyhoštění ze skupiny, což máme v nevědomí zakódované jako smrt.

Zkusme si tedy projít cestu našeho života (můžete jít i do minulosti, kdo s tím nemá problém) a najít, kdy jsem nejvíc cítila strach z vyhoštění ze samoty, která  mi připomínala smrt? Přicházejí různé příběhy, ale my hledáme ty první, můžeme si pomoct kineziologickým testemV kolika letech vznikla u mě příčina strachu ze samoty a tím pádem ze smrti? Vychází mi, že se to stalo už v porodnici. V okamžiku, kdy mě odnáší od matky – od brány bezpečí a přežití, od lásky ale i výživy. (Dítě se narodí nakódované na to, že mu někdo cizí strčí flašku.) Co se dělo? Co jsem cítila?

Začneme propouštět negativní energii toho zážitku, který máme skoro všichni naší generace. Bylo to tak, narodili jsme se v téhle době, něco jsme se naučili. Teď to můžeme změnit. Představte si to jako vizualizaci:

Jsem zpátky v porodnici, cítím všechny ty negativní pocity, ale přicházím už s tím, abych to celé napravila, změnila. Nahlas říkám: Dost, nikam mě neodnášejte! Dejte mě zpátky k mé matce! (V této realitě mohu tvořit cokoliv, neexistuje žádné omezení.) Dostávám se k matce, ležím na její hrudi a užívám si to spojení. Cítím lásku, bezpečí, kojím se, jsme propojené. Celý ten pocit si posílám do každé buňky svého těla, zvědomuji si ho ve své mysli, vytvářím si nové programy. Tak jako cítím lásku k mamince, ona jí posílá mě. Množství lásky je tak nekonečné, že mě už nikdy nenapadne nebýt v lásce. Opustím vědomí strachu a přesouvám se do vědomí LÁSKY.  Můžeme si do toho skočit.

Systémy a přesvědčení

Naše mysl přijímá všechny domněnky jako skutečnost – realitu a tím se spojí s potřebou jistoty  a bezpečí, která je pro nás primární od narození. Každá myšlenka, emoce, nápad nebo přesvědčení ovlivňují neurochemicky naše tělo. Přenašeči těchto vzkazů se nazývají neuropeptidy.  Candece Pert ve svém výzkumu ukazuje, že se tyto procesy nedějí jen v mozku, ale v celém imunitním systému. Předávají životně důležité informace a dochází k okamžité tělesné reakci. (Jak se cítíte například při nehodě.) Výzkum také ukázal, že centrální nervová soustava představuje chemické propojení našich emocí včetně veškerého stresu s regulačními mechanismy endokrinního a imunitního systému. Je tudíž velmi důležité, abychom vyjadřovali své emoce, jak verbálně, tak i tělesně. Když například nevyjadřujeme své emoce jako strach, hněv a odpor náš nervový systém  reaguje pomocí adaptačních mechanismu bojem nebo útěkem (Vianna Stibal)

Zkuste pozorovat přesvědčeníkterá si předáváme z generace na generaci. Velmi často u některého přesvědčení pozoruji, že se jím řídí celé rody: dcery, matky, babičky a měla ho asi i prababičky. Jenže prababička a babička si ta přesvědčení tvořila ve válečné době, kdy šlo o přežití a my mladší, kteří tyto vzorce přetahujeme do bezpečně doby je již nepotřebujeme. Nejsou pro nás užitečné. Přesto pokud je nepojmenujeme a nenahradíme novými přesvědčeními, která nám budou pomáhat, se jimi řídíme a ovlivňují naše životy. Mezi příklady takových válečných přesvědčení patří například: Nikomu nevěř. Život je boj. Bude hůř. Hraní si je ztráta času, musím makat. Nesmím zůstat sama, to by mi šlo o život…

Nejprve se možná stanete pozorovateli přesvědčení, která jsou všude kolem nás a v nás. Doporučuji si to v sobě nejdřív trochu ujasnit, abyste nezačali pálit výčitky na ostatní. „Co jsi mi to kdy řekla a JÁ teď díky tomu nemůžu byt hubená.“ Máte možnost si vytvořit nová přesvědčení, která vám budou pomáhat a navíc to doprovodit prožitkem odpuštění.

Místo litování se, že vám to nejde, zkuste vědomě vnímat, které myšlenky se nejčastěji vkrádají do vaší hlavy a tím pádem ovlivňují váš život. Obohaťte tím svou cestu BÝT SAMA SEBOU.

Cesta růstu jde ruku v ruce se svobodou a tím pádem se zodpovědností za svůj vlastní život.

Sdílet:

Další příspěvky

Kdo je tady odborník?

Často vidím rozčílené články, kolik lidí se teď věnuje psychologii a nejsou odborníci, protože u nás v ČR je odborník jen klinický psycholog a psychiatr…

Odebírat Newsletter