Na „uhlíkách“ jsem byla už po paté, tento příběh je ale z mého čtvrtého přechodu…
Střídavě jezdíme na firewalking na Skřídla nebo Jindřichovice pod Smrkem. Obojí vedou Míra s Jardou. Míra Kašpar, jeden z prvních lidí v ČR, který se zajímal o šamanismus po celém světě a herec a improvizátor Jaroslav Dušek. Jak sami říkají, začínali s přechody po uhlí: Míra ještě před a Jaroslav těsně po revoluci. Společně již prováděli přes přechod žhavého uhlí cca 50 skupin. Na akcích je stále velmi plno, takže tento článek neberte jako pozvánku, ale autentickou zpověď. Mnoho lidí se totiž vrací podobně jako my.
Poprvé jsme jeli sami jako pár, podruhé jsem byla těhotná, potřetí ve třech, počtvrté těhotná…
Díky tomu, že jezdíme pravidelně již čtvrtým rokem, beru tento obřad i jako takovou rekapitulaci sebe sama a vztahu. Sleduji, kam jsem se za ten rok posunula, jaká témata objevila. Začala jsem strachem z porodu, pak přijela s miminkem. Pokračovalo to strachem z reakcí lidí, až jsem pochopila, že jde o strach z odmítnutí a následně strach ze SEBE SAMA.
Zažila jsem již mnoho kurzů, ze kterých mám různé profesní certifikáty. Nicméně tohle setkání je tak zažité v mém srdci, že mu dávám primát, ač z něj nemám žádný certifikát. Je pro mě maximální inspirací, jak vystavit dobrý zážitkový výcvik (setkání). Nechybí prožitek, autentičnost, sdílení lidí, sebereflexe, humor, sounáležitost s lidmi a přírodou, rozvoj, hloubka sebepoznání, multikulturalismus vlastně multi všechno – různé profese, inspirace, respekt… A to vše naprosto přirozenou formou bez toho, aby na to musel průvodce upozorňovat, tvořit a hlídat pravidla skupiny apod.
Sounáležitost a blízkost s lidmi, které moc neznám
První úkaz, který se mně osobně děje vždy, když přijedeme na místo: Vejdeme do skupiny lidí v kruhu a začneme sdílet, co má kdo na srdci a jak se těší na přechod uhlíků. V ten moment ze mě „něco“ spadne. Stres, napětí, tlak, který si vytvářím sama na sebe ve společnosti, kde necítím takové souznění jako zde. Cítím domov sama v sobě a cítím se jím i obklopená. Přesto, že je každý jiný, dělá jinou profesi od úředníků přes stavaře, majitele cestovek, bankéře, doktory, ajťáky, lektory a terapeuty. Přesto, že každý má jiné problémy, bolesti myšlenky, které ho ruší.
To, že lidé sdílí svoje strachy a jiné pocity, myšlenky, cesty poznání, bylo vždy součástí komunitního společenství, které se nám tak nějak průmyslově-konzumně rozpadlo. Ano, máme jiné výhody, ale jsem přesvědčená, že tohle našim duším (psychice) chybí. Stejně tak jako přechodové rituály. Důsledky toho vidíme všude kolem sebe.
První rituál – POTNÍ CHÝŠE, kde je možné vypotit, co už nepotřebujeme.
Když jsem jela poprvé, v autě jsem nervózně řešila svůj strach ze šlápnutí na žhavé uhlí. Něco jako:„Proč si to dělám? Co když to nepřejdu? Co když se popálím?“Podruhé a dál už vím, že daleko náročnější rituál je potní chýše. Starý indiánský rituál očisty těla i duše, kam se chodí odložit (vypotit) všechno zlé. Tzv. jít tam umřít a znovu se narodit. Pokud chcete srovnávat s klasickou saunou, tak sauna je jen taková mladší hodná sestra pravé indiánské potní chýše.
Je neuvěřitelné, kolik lidí se do potní chýše vejde. Jak blahodárné je vypouštět přání pro sebe, své blízké a celou planetu a zpívat u toho rituální písně. Jak náročné je prohlídnout si své možnosti a hrábnout si na své dno, od kterého se odrážíte a nacházíte tu úlevu v znovuzrození po vylezení z chýše. Jak nádherné je se následně rozplácnout do voňavé země – trávy a být součástí všeho. Pro hlubší pochopení to lze jen zažít.
Tak, jak dochází v chýši k různým pochodům a krizím, přichází i sounáležitost skupiny. Dovolím si říct o pomoc, když potřebuji jít dozadu? Protože první řada těsně u žhavých kamenů je fakt „hustá“. Opustím chýši, i když vím, že už se nemohu vrátit? Pro někoho je osvobozující dovolit si nedotáhnout vše do konce až na hranici svých sil, pro druhého naopak překonání hranic a posílení tím vlastní síly. Je zajímavé pozorovat, jak je v našem rozvoji pro každého z nás důležité něco jiného a tím pádem mě to opět potvrzuje, že pravidla a návody nefungují.
V potní chýši nejde o výkon, ale o očistu a poznání. Můžeme tohle zažít i u jiných náročných situací, pokaždé, když překonáme komfortní zónu. Já k tomu ještě potřebuji čas pro svou reflexi, usazení a velmi pomáhá sdílení. Pak vím, že jsem se posunula z nevědomí do vědomí a stávám se tvůrcem svého života.
Po hodině a půl vycházejí ven z potní chýše znovuzrození lidé, nádherně voňaví, klidní a uvolnění. Někdo se klepe, někoho bolí hlava, protože málo pil přes den, anebo ho něco ještě tíží. Přesně to se mi stalo minulý rok, že jsem celou noc doplňovala vodu, protože jsem to dlouhou cestou zanedbala. Letos jsem jako těhotná přihlížela potní chýši z venku, a i to je magický zážitek a hezká příprava mateřství. Staráte se o ta miminka z venku a pozorujete, jak náročné je se narodit.
Potní chýše (temascal, inipi, sweatlodge), inspirovaná rituály přírodních národů, především severoamerických Indiánů, je nesmírně silný očistný a léčivý posvátný obřad. Jeho původní význam spočíval v tom, že se setkáme s temnotou, která je v nás, pobudeme s ní, přijmeme ji a pak do ní přineseme světlo. Mnohem novější je pojetí potní chýše jako dělohy Matky Země, do které se vracíme, abychom se na závěr obřadu opět narodili. Které pojetí přijmete, je na každém z Vás, stejně jako to, co Vám osobně obřad přinese a jak ho budete vnímat. Pokaždé je totiž jiný a pro každého je jiný. (odkaz z Maitrea)
Točím se a nacházím svůj střed
Ano, když jsme jeli poprvé, důležité bylo přejít uhlíky. Každé další setkání už bylo spíše o tom všem, co se děje kolem tohoto procesu. Ranní rozcvičky, kdy se pracuje se silou prostoru a vlastní energií úžasně nabíjí. Celým tělem mi vibruje energie a říkám si, proč takhle nezačínám každý den? Určitě bych pak nebyla v běžném provozu tak unavená. Dávám si tímto pro sebe přání, každé ráno začít nějakým energetickým cvičením. Je jich hodně, každý známe jiné, lze je najít na youtube, v knihách.
Pro sebe si vybírám Stahování nebes z tradiční čínské medicíny, energetické prodýchání písmen a Darwish dance. Chce to vůli, opakovat to každé ráno a nezabřednout do jiných záležitostí jako jít pustit pračku, dělat snídani…Takže ráno cvičím a můj malý syn se přidává s velkou radostí napodobuje mámu.
V letošním roce při točení Darwishových tanců jsem se dostala k pocitu, jak důležité je uchopit SEBE SAMA a vše kolem je prostě jen kolem a není nutné si to pouštět k sobě. Zároveň mi u toho došel znovu přítomný strach z odmítnutí. Co vše člověk pozná, jen když se chvilku točí za svou rukou.
Prozpívat se k blízkosti
Další takovou doprovázející technikou jsou rituální písně z celého světa. Repertoár písní je sestaven z písní hebrejských, arabských, ruských, českých, anglických, proto jsem se zmiňovala o multikulturalismu. Všechny jsou o propojení lidí, otevřenosti srdce.
Pro mě jsou zde dva nejsilnější momenty, kdy se u některých písní dělí skupina na muže a ženy a pak se zas proplétají ve společném kruhu. Ta úžasná síla mužsko – ženského propojení. Je cítit, jak to ovlivňuje zharmonizování párů pro doma. Jemné a vyšší tóny ženského zpěvu a hluboké rázné tóny mužského hlasu jasně popisují, jak to s tou mužsko – ženskou polaritou je a není o čem pochybovat.
Druhý moment jsou pohledy do očí u tanců, kde se zpívá o propojení srdcí a vy cítíte, jak se ta srdce propojují v hlubokých pohledech, a ještě někdy v noci se vám zdá o všech těch očích – srdcích, které jste viděli.
Vědomá práce se strachem
Nakonec se jde opravdu přes žhavé uhlí. Nepoužívá se technika vizualizace, jako že si budete představovat, že jdete přes trávu a nebude vás to bolet. Tyhle techniky určitě fungují, pokud s nimi umíme pracovat, ale zde jde o uchopení strachu takového jaký je a přenesení se přes něj.
Než se začne běhat po uhlí, dělá se duchovní příprava. Nejprve se hledá silové zvíře, které nás na cestě doprovází. Jde o prastarý šamanský způsob spojení se se silou z nevšední říše, která nám může pomoci nejen se strachem.
„Mimochodem, bez ohledu na to, jak se může zdát drzý živočišný duch, jeho majitel není v žádném nebezpečí, protože siloné zvíře je naprosto neškodné. Je to jen zdroj energie; nemá žádné agresivní záměry. Přichází k vám, protože potřebujete pomoc. “ (Michael Harner, Cesta šamana)
Důležitá je pro mě vždy konkrétní práce se strachem, kdy mám jedinečnou možnost sdílet své strachy s různými lidmi – s mladou dívkou i starším chlapem a utvářím si tak obraz o svém strachu, který večer hodím na papíru do ohně. Uvědomuji si, jak se vše točí kolem strachu z odmítnutí. I ostatní řeší stejná témata. Což se překlápí i ve strach z přijetí, protože pak by mohlo přijít odmítnutí. Také se mi ukazuje strach z odmítnutí mého dítěte, když potřebuji dělat něco jiného a on chce pozornost. V hlavě zní nesmím mu udělat to samé a tím se člověk odvrací od sebe sama propojuje se to v mateřství plné viny.
Odmítnutí úspěchu, protože co kdyby to úspěch nebyl a odmítnutí druhých, kde už jsem nějaké to zranění zažila. Pro jistotu, aby to zas znovu nebolelo. Je to začarovaný kolotoč plný přesvědčení, které se formulují od narození vlastní i sdílenou zkušeností. Mnohdy jde o celé, podobně zatížené rodové linie. Je to široké téma na samostatný článek. Kdo cítí něco podobného, doporučuji knihu od Lisy Bourboun Uzdrav svá vnitřní zranění.
Letím po uhlí
Večer u ohně, kde se nádherně bubnovalo, odhazuji své strachy z odmítnutí do ohně a v ten moment citím klid. Nejprve mi proletí hlavou:„Vždyť já už se toho nebojím, to tam ani nemusím jít.“ Začnu tančit v rytmu bubnu a celé to naskakuje…
Souvislosti. Jde především o strach ze SEBE SAMA, z ženskosti, ze své osobní moci. Žijeme převážně v mužském světě a tak máme v sobě zakódované, že být v jemné, ač silné energii, je špatně. Navíc ta síla někde uvnitř bublá a je velká a mocná. Tím, že jsme od ní byly odpojené, nevíme, jak s ní zacházet a co když ji nasměrujeme špatně. Navíc máme všechny v kolektivním nevědomí nahrané čarodějnické procesy a vyhlazování šamanek po celém světě.
Ten strach byl najednou obrovský, silnější než rozumově zpracovaný strach z odmítnutí a s tím jsem se nakonec postavila před koberec žhavého uhlí. Šla jsem to počtvrté, tak proč jsem se bála víc, než kdy jindy? Protože jsem si vybrala fakt hluboký strach. Měla jsem pocit, že jsem to přeletěla. Jaroslav komentoval moji chůzi slovy: „Šla jsi krásně, tak elegantně.“ Takže asi žensky. Přenesla jsem se přechodovým rituálem do „nového světa“. Za krátkou chvíli porodím dceru a budu mít dál možnost pozorovat čistou nádheru ženství a učit se být spojená a nebát se.
Na závěr
Jako není to pro všechny. Článek píšu pro lidi, kteří mají rádi nevědomé přesahy, spiritualitu a přirozenost. Z letošních uhlíků mi v hlavě zůstává:
Pokud se mi něco nelíbí, je na mě, jak to budu harmonizovat.
Nebát se říct si o pomoc a nebránit dětem si říct o pomoc. (Takové ty věty jako:„Už si přece velkej.“)
Většina toho co nás trápí, je konceptem našeho myšlení a to se dá změnit.
Autentická mohu být všude, nejen na uhlí, pokud si to dovolím.
Za každým strachem může být ještě něco dalšího, hlubší vrstva.
