Vzdor jako potřeba zachovaní vnitřní svobody

Začneme příběhem z knihy Hadí žena od Hermana Huarache Mamani

Hlavní hrdinka dostane za úkol od svého kurandera (peruánský šaman), že musí zkrotit velmi divokého koně, naučit se na něm salto, jinak ji nepřijme do učení. Zdá se jí to jako nemožné, ale touží vstoupit do jeho učení. Tak se odhodlává. Kůň je nádherný, nezkrotný, divoký a plný touhy po svobodě.

Koně nejde zkrotit násilím

Dostane radu od kurandera: „Mluv s ním, řekni mu svůj záměr, vysvětli mu svůj problém.“Díky nové a hluboké zkušenosti s koněm se v ní začala otvírat ta část její povahy, která byla doposud ukrytá. Cítila s koněm spojení.

Lara nejdřív chtěla o koních zjistit všechno, našla si učitele Eusébia. „Ano,“ řekl, „je to krásný kůň, ale nebude ho možné zkrotit násilím. Raději umře, než by ztratil svobodu. Ten se dá zkrotit jen láskou. Budeš se muset naučit s ním komunikovat, aby sdílel s tebou svůj život.“

Lara se snažila, pozorně ho sledovala, nosila mu pamlsky, ale on ji ignoroval. Vymýšlela pro něj jméno. On chtěl byt volný. „Neboj se, jsem tady, abych tě chránila a starala se o tebe,“ říkala mu. Párkrát ji zranil, ona se nezlobila a byla pozornější. Nespolupracoval, ale ona k němu dál klidně promlouvala. Eusébio jí radil: „Nesmíš dát najevo strach, jinak tě zničí. Pokud mu dáš něhu a budeš mu důvěřovat, pomalu se uklidní.“

Kůň se časem nechal pohladit. „Teprve až pochopí, že ho nechceš věznit, dovolí ti, abys na něm jezdila. Když se kůň a jezdec navzájem chápou je to úplně jiná jízda.“ Oddaností a láskou se jí to podařilo, došlo k duševnímu spojení mezi nimi. Nakonec dostala ještě jednu radu: „Když budeš mít trpělivost a nebudeš spěchat, můžeš tím jen získat. Jinak to bude mnohem větší úsilí a víc času.

Koně jsou jako děti, musíš k nim přistupovat s láskou, chápat je a pomáhat jim, když je třeba a najít ten správný moment, kdy je možné na ně nasednout.“ Neobešlo se to bez pádu a bolestí, ale zvládla to.

Ani dítě nejde zkrotit násilím

Jak přistupujeme k našim dětem, to se nám vrací v podobě protitlaku nebo pochopení a sladění. V tento moment si nedokážu představit, že bych udělala salto na koni. Ale jako metafora? No jasně, porod může být taky slušný salto na koni.

Když tlačíme na pilu, tak neřeže. (Stephen Covey)

Když se nám narodí dítě, děláme, co je v našich silách a přijde věk kolem dvou let a něco začne být jinak. Okolí nás upozorní, že jde o vzdor. Vývojová psychologie tomu říká batolecí vzdor, který se objevuje někdy kolem 18 měsíců do 4 let. Podle teorie jde o oprávněnou bouři dítěte, proti moci rodiče. Takže teorie je jasná, je to normální a dokonce důležité. Cítím to podobně.
Ale taky jste se setkali s radami „městských kuranderů“: „Jo, má vzdor, tak hodně trpělivosti, snad to brzo přejde. To bude ještě horší. No tak, nech ho být, ať se vzteká, nemůžeš ustoupit. Nemůže si všechno vyřvat, hlavně mu nepodlehnout, jinak ti jednou bude skákat po hlavě. Chce to hned nastavit pravidla, odměnit za dobrý chování, potrestat za pochybení…“

Co je normální pro svobodu je nevhodné pro poslušnost

Haswellová, Hocková a Wenar upozorňují, že nejčastěji se batolecí vzdor objevuje při požadavcích, aby si dítě přestalo hrát a šlo jíst, ochutnalo nový pokrm, opustilo vanu, obléklo si neoblíbený kus oblečení a aby šlo spát. Nejintenzivnější záchvaty nastávají po požadavku přerušení probíhající aktivity (např. hraní si s hračkami, koupání se ve vaně) za účelem nové aktivity(jíst, jít spát).

Většinu toho, co dělám dítěti, si představuji sama na sobě. Jak bych se cítila, kdyby mi to někdo dělal? Zkuste si představit, jak něco důležitého děláte, někdo Vás chytne a odnese jinam a řekne: „Teď budeš jíst, je oběd.“ Nebo: „Přestaň se okamžitě rejpat v  té zahradě a pojď se mnou nakupovat.“ Nebo kdyby Vám manžel, řekl: „Vylez už z té vany okamžitě, je čas na sex. Tak mákni.“ Určitě máte velkou chuť to všechno hned změnit. Nebo snad s Vámi cloumá batolecí období vzdoru!? No tak to máte asi problém.

Další příběh:

„Prosím tě pohlídáš mi malého, jen si dojdu na záchod.“

„No jasný, ale zdrhej, dokud tě nevidí.“

„Neboj, já mu to řeknu a on bude v pohodě.“

„No to chci vidět, jestli nebude řvát…“

Tak si zase představuji tu stejnou verzi v dospělé variantě. Třeba muž řekne své manželce: „Večer půjdu s klukama na pivo, myslím, že se zdržím.“ Nebo počká, až budete uspávat a rychle se vyplíží. Manželka zjistí, že tam muž není a je jako dost v klidu. Co oko nevidí… Ale možná s ní cloumá batolecí období vzdoru.

Do háje s Descartem

Dítě se narodí a přirozeně potřebuje lásku a bezpečí. Tím nemyslím jen, že dostane najíst a je čisté. Maminka ho chová a dává do nejhezčího pokojíčku na světě. Mluvím hlavně o duševní blízkosti, lásce a pochopení.

Cítím, a asi nejsem sama, že se dítě rodí na svět svobodné. Jenže v naší kultuře je po staletí zakořeněna Descartova nepopsaná deska, a tak si myslíme, že je naším úkolem dítě vychovat, všechno mu vštěpit a socializovat. Aby bylo poslušné a připravené na těžký svět. Bude přece chodit do školy, musí se umět chovat. Tak se ženeme za výkonem už od narození. Je to v nás zakódované, odkoukané a zkušeností odžité.

Jenže, co když nechci dítě poslušné, ale samostatné, zodpovědné a láskyplné

Pak jsem zvolila cestu svobodyNikdo z nás netouží být pod tlakem moci druhé osoby. Zoufalé děti kolem sebe kopou nebo jsou apatické. Tlak funguje krátkodobě a za cenu potlačení vnitřních potřeb, které pak doháníme v dospělosti.

Téměř každý dospělí, se kterým pracuji terapeuticky, se mnou řeší nedostatek sebedůvěry, pocit osamělosti, potlačené emoce, pocit viny. Na otázku, kdy nejvíc jsi SÁM SEBOU, nejvíc drhne odpověď… Náhoda?

Jak by celý příběh vypadal z pozice matky a dítěte

Hlavní hrdinka dostane za úkol od svého kurandera (peruánský šaman), že musí zkrotit své vzdorovité dítě, naučit se s ním fungovat v běžných dnech i na slavnostním setkání, jinak ji nepřijme do učení. Zdá se ji to jako nemožné, ale chce do jeho učení. Tak se odhodlává.

Dítě je nádherné, nezkrotné a divoké, plné touhy po svobodě. Dostane radu: mluv s ním, řekni mu svůj záměr, vysvětli mu svůj problém. Díky tomu, že se stala matkou, se v ní začala otvírat část její povahy, která byla doposud ukrytá. Cítila s dítětem spojení. Nejdřív chtěla o dětech zjistit všechno, četla knihy, chodila na semináře.

Učitel ji řekl: „Je to krásné dítě, ale nebude ho možné zkrotit násilím. Raději bude nemocné než by ztratilo svobodu. Dá se zkrotit jen láskou. Budeš se muset naučit s ním komunikovat, aby sdílel s tebou svůj život.“ Matka se snažila, pozorně ho sledovala, nosila ho v šátku, kojila ho ve dne v noci, ale on ji pozoroval. Říkala mu tím nejhezčím jménem. On chtěl být volný. Neboj se, jsem tady, abych tě chránila a starala se i tebe.

Párkrát ji při kojení kousl, ona dala znát svou hranici,  ale byla pozornější. Nespolupracoval, ale ona k němu dál klidně promlouvala, byla si jistější SAMA SEBOU. Dále si přečetla radu, nesmíš dát najevo strach, jinak tě zničí, pokud mu dáš něhu a budeš mu důvěřovat, pomalu se uklidní. Měla v sobě hodně strachů, tak s nimi pracovala. Nic z toho by nefungovalo, kdyby to dělala ve vědomí strachu a popírala tím sama sebe.

Časem začal sám od sebe říkat: „Díky maminko“ a dával jí pusinky. „Teprve až pochopí, že ho nechceš věznit, dovolí ti, abys ho vedla,“ řekl jí ještě učitel. Když se dítě a matka navzájem chápou, je to úplně jiná jízda. Oddaností a láskou se jí to podařilo, došlo k duševnímu spojení mezi nimi. Dostala ještě radu: „Když budeš mít trpělivost a nebudeš spěchat, můžeš tím jen získat. Jinak to bude mnohem větší úsilí a víc času.

Děti jsou jako koně, musíš k nim přistupovat s láskou, chápat je a pomáhat jim, když je třeba a najít ten správný moment, kdy je možné na ně nasednout.“ Neobešlo se to bez pádu a bolestí, ale zvládla to.

Rozdíl je, že kůň nás může zabít, je velký. Máme respekt. Dítě je malé a bezbranné. Může nás pokousat, ale to, jak jsme si to nastavili, se pozná až v druhé etapě vzdoru, kterým je puberta.

Čistě za mě – někdy mám trpělivost, jsem laskavá a cítím vyladění.  Někdy jsou ale situace, kdy mi školí děti, jsou báječná zrcadla? Za skoro pět let s nimi jsem dostala obsáhlý výcvik na téma, vztek, hněv, vnitřní hranice, sebejistota, přehánění to s výkony, zdravou sebe-středností a mnoho dalšího.

Dost často uzavírám den otázkami:

Co se to mám zase naučit?

Co mi to tak štve? Co je skutečná příčina mého hněvu?

Co nejhoršího by se mohlo stát, kdyby…?

Co udělám příště jinak, abych nám oběma zachovala svobodu, neporazila ani jednoho a lopatky?

Vyčistím další nefunkční programy. A když přijde okamžik, který nedávám, zkusím se nejdříve zbavit hněvu, strachu a reagovat v klidu. Podotýkám, že to zkusím. Nejsem Svatá Matka Boží, jsem to já se svými chybami i láskou.

Věřím spíš na proces zvědomování osobnosti dítěte než na vzdor za každou cenu. Pokud mám nenaplněné potřeby, matka na mě jde s tlakem, vzpouzím se. Druhý aspekt, který ve vzdoru vnímám, je, že jak se uvádí. Dříve v kmenové kultuře byl takový vzdor spíše výjimečný, bylo pár rebelů. Ale děti neměly ani batolecí vzdor ani pubertu. Doba byla tvrdá a generace se mezi sebou učili především jak přežít. My to víme, žijeme v blahobytu v nadměrnosti prostředků a informací, tak přichází doba, kdy se osobnost dítě vymezuje vůči staršímu, dává najevo nesouhlas s chybami celého rodu, a když pomine bouře, tak se vývojově posouvá dál. Pokud není násilně odveden od své podstaty a zůstává jen s nedostatkem sebedůvěry.

Pokud mají naše děti vzdor, zkusme se ptát sami sebe:

Co se děje?

Komu je to nepříjemné?

Kdo z nás dvou je poražený?

Na co konkrétně má hněv?

Co to zrcadlí mně?

Kdysi dávno jsem si vzala do hlavy, že už by se můj syn měl naučit chodit na nočník. Pravděpodobně jsem podlehla tlaku zkoumavých otázek typu: Neměl by už chodit na nočník? On má ještě plenku, kolik mu je? A tak jsem se rozhodla své dítě trénovat. Vzala jsem mu plínky, za což byl rád, protože už ho taky obtěžovalo a začala mu říkat stále dokola: „Nechce se ti čůrat“. Začalo ho to postupně štvát. Já byla ve stresu, když jsme byli někde ve společnosti a pořád to sledovala. Pořád jsem převlékala mokré kalhoty. Pokakání uprostřed restaurace na Mauriciu, byl velký zážitek a poučení.

U debaty s kamarádkami, že jejich o rok, o dva starší děti ještě mají plínku na noc jsem si uvědomila, že jsem podlehla tlaku a přenesla ho na dítě. Naučil se sám chodit, naučí se sám i vylučovat jinam než do kalhot! Řekla jsem mu to, vysvětlila mou obavu, které jsem naletěla a řekla mu, že to je na něm, jestli chce plínku nebo ne, ať si řekne. První den ji chtěl, druhý den už ne a najednou si sám bez jakéhokoliv komentáře dal do obýváku oba nočníky a začal je používat. Tlak povolil během týdne.

Nechť se nám  ty tlaky povolují v mateřství, manželství i jiné komunikaci a nemusíme být ve vzdoru.

Moje články jsou jen mými pocity, myšlenkami, vhledy. Nikomu je nenutím jako zákon pravdy. Vnímám, že sdílení je o inspiraci. Budu ráda, pokud Vás budu inspirovat k Vaší pravdě – Vašemu spokojenému životu. Ať už touhle formou nebo formou osobní konzultace (koučink, terapie).

Sdílet:

Další příspěvky

Být sama sebou v cyklu

Že jsme všechny cyklické…To už víme.  Kdysi žila žena jménem Bedřiška a měla fakt nepříjemný PMS. Ano, bohužel jsem to já a bohudík mohu říct, že jsem přišla na

Pomáhá mi výchova bez poražených

Mezi  mnoha knihami o výchově, které se zaměřují na nenásilný, laskavý a humanistický přístup jsem objevila zajímavou a srozumitelnou komunikační techniku (knihu a výcvik), která se věnuje stejně jak spokojenosti

Čtyři dohody v nás

Většina z nás zná Čtyři dohody a Jaroslava Duška, které se staly fenoménem, v každém knihkupectví můžete koupit knihu, karty s tématikou 4 dohod, DVD. Představení Jaroslav s

Odebírat Newsletter