Mezi mnoha knihami o výchově, které se zaměřují na nenásilný, laskavý a humanistický přístup jsem objevila zajímavou a srozumitelnou komunikační techniku (knihu a výcvik), která se věnuje stejně jak spokojenosti rodičů, tak i dětí. Jde o Výchovu bez pražených. Protože chci-li BÝT jako matka SAMA SEBOU. Musí to být mezi mnou a dětmi WIN-WIN.
Moje cesta k výchově bez poražených
Knihu od amerického psychologa Thomase Gordona jsem měla už dlouho v knihovně, ale vyndala ji přesně v ten moment, kdy jsem začala cítit rodičovskou únavu s pocitem, jestli mě ta rodičovská respektující touha nepřerůstá přes hlavu. Ano, občas jsem se cítila poražená, a to bylo děťátko malé. Občas jsem cítila, že jsem ujela a porazila jeho a pak byla plná pocitu viny. Bylo to období, kdy jsem hledala vlastní hranice, ale nemyslím tím takové to „klasické“ prohlášení: „Dítě musí mít hranice.“ Ale své vnitřní hranice, které budou cítit, budou autentické a tím pádem je nemusím nikomu tvrdě nastavovat.
Projížděla jsem knihovnu a břink – Výchova bez poražených, to zní dobře…a znělo to dobře po celou dobu čtení. Náhoda, synchronicita, souhra, jak to kdo bere, se spojila s tím, že můj kamarád a spolulektor Lukáš Vlček se začal zabývat tím stejným tématem. Nejprve pro sebe a své děti a posléze jako jeden z prvních lektorů v ČR Výchovy bez poražených.
Přihlásila jsem se do jeho prvního kurzu. Bylo to zajímavé už jen proto, že normálně stojíme bok po boku v roli lektorů a koučů a teď to vedl sám a já byla účastníkem. Zážitkový výcvik je pro mě vždy daleko víc než si přečíst knihu. Jsem součástí společně naladěných lidí, cítím podporu, pravidelně se věnuji tématu a neodkládám ho na… až se mi to bude hodit. Mohu sdílet, jak se mi daří naplňovat v praxi.
Když se mi tedy zeptáte, proč bych Výchovu bez poražených doporučila, tak tady je mých pár postřehů.
Myslí na rodiče i děti
Hodně knih a metod v tomto oboru se zaměřuje na to, jak nezranit dětskou duši. Jak být dětem nablízku a podporovat jejich růst, jak vnímat souvislost našich podvědomých obsahů a chování dítěte. Zaplať pán Bůh za to, že se tak děje a všechny tyto výchovné principy jsou čím dál aktuálnější. Pak jsou knihy, které se zabývají ženskou psychikou. Jak zvládat mateřství – rodičovství. Když půjdete do knihkupectví, stačí si jen vybrat.
Jenže vztah je založený na dvou půlkách, ať už jde o partnerskou nebo rodičovskou souhru. Nelze to od sebe oddělit a poražená by neměla být ani jedna strana. Všimli jste si, že občas tak moc chceme zahrnout láskou duši dítěte, že zapomínáme na sebe? Zapomínáme na sebelásku, na to BÝT SAMA SEBOU.
Neseme si v sobě (troufnu si říct, že všichni) zranění z dětství. Někdo to má již vědomé, jiný reaguje podvědomě, a aniž bychom museli vinit své rodiče, ovlivňuje nás to. Naši rodiče dělali, co uměli a vedla je k tomu láska i obavy o nás. Každá generace si sebou nese nějakou filosofii v oblasti výchovy. Nicméně vzniklá zranění existují a ovlivňují náš život. O to víc, pokud s nimi nic neděláme, a tak se pouštíme dál s láskou a obavami do našich vzorců výchovy.
U hodně rodičů jsem si všimla a sama jsem k tomu měla silnou tendenci, že abychom naplnili svému dítěti vše, co jsme sami neměli, přehlížíme své potřeby.Výchova bez poražených se nezaměřuje na terapii těchto zranění, ale dokáže na ně upozornit. Už jen tím, že když se něco děje zaměříme se na to, ČÍ JE TO PROBLÉM? A zkoumáme, jestli problém má dítě nebo já. Oddělujeme zraněnou část své bytosti a bytost dítěte a nepřenášíme na něj vlastní zátěž a nebereme si jeho zátěž osobně.
Například: Když dítě zakopne a pláče, nic vážného se mu nestalo, je to jeho problém a my jsme tu od toho, abychom byli s ním. Z mého pohledu není třeba dítě od jeho problému odvádět, louskáním prstů před obličejem, rozmlouváním mu jeho emoce, říkat: „To bude dobrý, to se brzo zahojí.“ Nebo: „Chytils ho?“ (Zajímalo by mi, co se honí dětskou hlavou, když upadne, má objektivní bolest a rodič mu říká – „Chytils ho?“) Na nás rodičích je bolest jen uznat, popsat, co se stalo a pobýt v lásce s dítětem. Pokud máme tendence ho od toho odvádět, tak to jsme to my, kdo má problém. Podívejte se na sebe s nadhledem. Proč vám tak vadí, že dítě brečí?
V každém z nás se spouští jiný individuální proces a je na nás, jestli ho dokážeme odhalit.
Proč mi tak vadí, že dítě brečí?
- Startuje se ve mně matka, která cítí, že když dítě pláče, je to její chyba a jsme bombardováni pocitem viny?
- Jsme už strašně unavené, protože nám nikdo nepomůže a ten jekot prostě brnká na naši nervovou soustavu?
- Mám v sobě naučené, musíš být statečná a nebrečet, já taky nikdy nebrečím, tak jak to, že ty si tady tak klidně fňukáš atd.
Je toho opravdu hodně, co každý takový proces může vyvolat z našeho podvědomí.
A zde je pak pole pro práci sama se sebou. Nicméně Výchova bez poražených je tím startem, který nás naučí tohle odhalovat.
Nemá žádné předsudky
Je mi velmi sympatické, že Výchova bez poražených nehodnotí Vaši strategii výchovy. Jde především o komunikační metodu, která funguje, pokud se používá autenticky. Ale neříká Vám, že aby Vaše dítě bylo šťastné, musíte být v podstatě svatá, splnit strašně moc podmínek, být v souladu ve výchově s druhým rodičem. Být pořád v pohodě, protože jaká matka, takové dítě. Není to návod na Vaše dokonalé mateřství, ale cesta komunikace, která se dá využít i v jiných rolích než jako rodič a dítě.
Ano, mnohé z nás máme tendence být dokonalé mámy, které nedělají chyby a pokud dělají, cítí vinu a i když už to vidíme, stále nás někdy převálcuje pocit, že to jsem neměla, vždyť to přece vím. Musím si víc věřit, musím být klidná, spokojená sama se sebou a dokud tohle všechno musím, jde o velký tlak, který nám bere energii. Na tlak sama na sebe jsem opravdu hodně dobrá a už jen to vědomí, že pokud mi chybí energie, asi jsem zas chtěla být dokonalá, mi pomohlo se vnímat jako přirozenou bytost a víc se uvolnit. Byla to právě Výchova bez poražených a celý začátek knihy, který mě znovu upozornil na to, že nemusím být pořád dokonalá.
Když jsem autentická, funguje to
Mnohokrát jsem viděla rodiče, jak sedí na dětském hřišti snaží se s dítětem dohodnout, používají ty správné „nevýchovné věty“ a ono to nefunguje. Tak zavrhneme metodu a je to, na mé dítě to nefunguje, je to asi blbost? Chtěla jsem se opravdu dohodnout nebo jsem chtěla využít taktiku na to, abych dosáhla toho, co potřebuji? To samé známe z Výchovy bez poražených, když využívám techniku aktivního naslouchání.
Chci opravdu zjistit, co je ten problém, který dítě má nebo chci mít vyřešeno a už nechci, aby brečelo. Dítě naší autenticitu pozná, ještě rychleji než partneři, kteří cítí, že jsme zase byli na nějakém kurzu a trénujeme na nich.
Syn měl nedávno takové to období, kdy se kvůli každé blbosti hněval, vztekal, občas „majznul“ do mě. Jasný, něco se děje, ale co? Začala jsem otázkami: „Bolí tě něco?“ Nereagoval. V duchu mi proběhlo, že by zase rostl nějaký zub? Ale vždyť už má asi všechny, bude nemocný?
Druhý den jsem na něj koukala a zacítila, že mu chybí táta. Byli jsme měsíc společně na výjimečné dovolené a teď je zase doma jen s mámou. Říkám: „Stýská se ti po tatínkovi, zlobíš se, že je zase v práci?“ Vytrhlo ho to z hraní, kouknul na mě, jen kývl a bylo hotovo. S velkým dítětem by asi bylo možné aktivní naslouchání dovést dál, s dvou a půl letým nebylo třeba. Už jsme oba věděli, o co jde. Emoce byla popsána. Dítě se zklidnilo. Nebylo třeba vysvětlovat, že za chvíli přijde tatínek, dávat najevo soucit či něco podobného. Stačilo to popsat a vyjádřit aktivní zájem o jeho rozpoložení, což je podle mého úžasný průvodce našimi emocemi.
Pracuje s emocemi
Už jen to, že se naučíme oddělovat naše emoce a emoce druhého je „zázrak“ na poli komunikace. Učíme se společně hledat, co se za jednotlivou emocí skrývá a rozšiřujeme si tzv. emoční slovník. Když budu pořád dokola říkat: „Mám strach,“ tak věřím, že dítě začne být časem rezistentní. Za každou emocí je ještě něco dalšího a my se učíme v tom zorientovat a dítě učíme poznávat své emoce a ne je od nich odvádět. Díky za to.
Za důležité považuji doplnit pro sebe metodu dál o něco, co pomůže si jednotlivé emoce zpracovat. Uvědomíme si o sobě spousty nových informací, které se dostanou „na povrch“ a je fajn je nenechat být jen povrchní.
Například pokud mám strach z vody a neadekvátně reaguji, když je dítě v blízkosti vody, mohu ten strach přesouvat na něj. Pokud si díky Výchově bez poražených uvědomím: Aha, je to můj problém, to já mám strach, vyjádřím dítěti co se mnou děje, oddělím svůj strach od něj. Je to část cesty. S tím objeveným strachem mohu něco udělat – přijmout ho, poděkovat mu, mohu zjemnit jeho tlak pomocí vizualizace…a pokud to stále nepomáhá, je to velmi silné.
Pak doporučuji si najít svou terapeutickou cestu nebo průvodce, kteří mi pomohou si tento strach zpracovat.
Upozorňuje na komunikační bloky
Všude slyšíme, že je moc důležité spolu komunikovat a že komunikace není jen předání čisté informace, ale že do hry vstupuje mnohem víc. Jenže mnozí z nás komunikujeme naučenými komunikačními bloky, na které Výchova bez poražených upozorňuje, aniž by vás hodnotila, že jste špatní, že právě takhle komunikujete. Děláme to všichni. Jen je fajn si uvědomit, co v které situaci může být podpora a co naopak ponížení druhého. Více se dozvíte v knize a ještě lépe na kurzu, je jich v ČR již dostatek.
Jednotlivé komunikační bloky:
Na trhu se objevila kniha Škola bez poražených a i školy si hojně objednávají tyto kurzy.
Z mého pohledu jde o užitečnou komunikační metodu, která mě naučila mnohé v poznání sebe, dítěte a částečně i v partnerské komunikaci. Za zásadní považuji, že mě naučila vyhodnotit, čí je problém, kdo je v této situaci ten poražený a na základě toho k tomu přistupovat.
Moje články jsou jen mými pocity, myšlenkami, vhledy. Nikomu je nenutím jako zákon pravdy. Vnímám, že sdílení je o inspiraci. Budu ráda, pokud Vás budu inspirovat k Vaší pravdě – Vašemu spokojenému životu. Ať už touhle formou nebo formou osobní konzultace (koučink, terapie).
